Kdo jsem Jak to začalo Můj příběh Hry

cmarani-5

Vzduch, vzduch…

 

U Oskara jsem byl celou noc. Ležel zachumlanej v kožešinách v hliněný chajdě šamanky Jopušu-hoj. Vypadal hrozně malej a křehkej. Je to fakt divný, jak jsou nemocný lidi najednou úplně jiný.

56-spici-oskar-ilustrace-compressor

Jopušu-hoj seděla u ohně, mumlala nějaká zaříkadla a co chvíli hodila do plamenů hrst nějakejch bylin, který se vmžiku rozvoněly celým prostorem. V tý chatrči byl neuvěřitelně těžkej vzduch. Viděl jsem, jak blbě se Oskarovi dejchá. Kdyby venku nebyla tak pekelná zima, v tu ránu bych ho popadl do náruče a odnesl na vzduch. Jenže zima byla venku prostě děsná. A tak jsem mu jen furt dokola přikládal obklady na hlavu, protože nic lepšího jsem holt nevymyslel.

57-lavor-ilustrace

Venku začalo už pomalu vycházet slunce, když jsem ucítil, jak mne někdo tahá za ruku. Zamžoural jsem a zjistil, že se architekt probudil. Když uviděl, že jsem už taky vzhůru, zašeptal tichým vyprahlým hlasem: „Venco, dokonči to… už jen vzduch.“ A pak s sebou švihnul zpátky do kožešin a znovu usnul.

Moc jsem tomu nerozuměl. Ale ten začátek mi byl jasnej.

Dokončím to.

cmarani-9

A stěhování začíná

Hned s prvními slunečními paprsky jsem Jopušu-hoj pomohl vynést zesláblého Oskara do stínu stromů. A pak jsem okamžitě vypadl.

Běžel jsem do našeho nového domu.

Našel jsem tam Koko, která zrovna instruovala asi patnáct Hojů, jak vytrhat podlahu v trucovně a docpat tam chybějící izolaci. Všiml jsem si, že si Koko za ty měsíce i před svejma lidma vybudovala svojí angažovaností a jakože manažerskejma schopnostma dost výjimečný postavení. Hltali každý její slovo…

58-koko-prednasi-ilustrace-compressor

A vůbec, Koko se prostě nechová jak nějaká holka. Tedy, jestli víte, jak to myslím. Je taková akční, rozhodná a je s ní prča. Nebojí se pavouků, ani tmy, leze po skalách, běhá jak vítr a troufne si šéfovat partě hojskejch chlapů… Prostě ve všem jede na plný koule!

59-supermanka-ilustrace-compressor

Tu podlahu jsme opravili za pár hodin. Pak jsme dům uklidili a hned brzy odpoledne už mohlo začít stěhování.

Kdyby nad ostrovem prolítalo nějaký letadlo, muselo by si myslet, že tam dole je obří mraveniště a zrovna probíhá přemísťování národů. Mezi táborem a domem totiž proudil nekonečnej dav Hojů, který nosili a předávali si věci. Chlapi, ženský, malý děti i hojští důchodci. Prostě makali všichni.

cmarani-14

60-stehovani-ilustrace-compressor

A zvládli jsme to. Jako poslední jsme přenášeli do domu Oskara. Spal. Jopušu-hoj mi přišla ustaraně říct, že za celý den se vzbudil jen jednou. Prej usrkl pár doušků jejího léčivého čaje (mezi náma, ten čaj smrděl jak zapařený fusekle) a vydal ze sebe jedno jediné slovo.

Fjó. Vzduch.

Zase ten vzduch! Nikdo tomu nerozuměl. Já, Jopušu-hoj ani Koko.

cmarani-16

Točení bederní rouškou se vrací

Když začal foukat chladnej vítr, už bylo všechno přestěhovaný. Čekala nás první zátěžová zkouška, kdy bude v domě naskládanej celej tábor. Dům, i když byl dost velkej, samozřejmě normálně nemohl bejt pro dlouhodobý bydlení takovýho kvanta lidí. Ale Oskar, už když jsme dělali návrh a pak vlastně i během stavby, mi pořád klad na srdce, že na konci, až bude dům stát, hrozně moc chce, aby tam přespalo naráz co nejvíc lidí. Protože v ten okamžik prej něco dost zásadního pochopím…

61-do-domu-ilustrace-compressor

Samozřejmě neřekl, co z toho pochopím… To byl prostě celej Oskar. Mám pocit, že ten člověk má nějaký nutkání dělat všechno tak, aby na to druhý přišli sami.

V tom domě mi bylo dobře.

To, co nám měsíce rostlo před očima, kdy jsme dávali do kupy jednotlivý prvky, kopali, skládali na sebe, řezali, hoblovali, stloukali, vycpávali, pokládali… A u toho všeho se děsně potili, bolelo nás v zádech (a některejm tam i ruplo) a občas jsme se i pohádali… No, prostě, že z toho všeho tak necelistvýho vzniklo nakonec něco tak ohromně velikýho.

A jak kdyby to těma divnoostrovanskejma lidma najednou celý ožilo.

Skoro všichni jsme se nacpali do tý největší místnosti v domě a Hojové tančili. Oni prostě tancem řešej všechno. Radost, smutek, naštvání… A teď tancovali štěstím.

Byl jsem uprostřed toho kotle s Koko a… bylo to epický!

62-tanec-ilustrace-compressor

Venku padla tma. V domě jsme už byli pár hodin. Najednou mě začala děsně bolet hlava a chtělo se mi spát.

A pak se stalo něco zvláštního. Několik hojskej chlapů na sebe mávlo, zvedli se a šli ke dveřím. Otevřeli je. Zpoza opasku si každej vytáhl kůži a začali točit.

63-vetrani-ilustrace-compressor

Tak tohle jsem už někdy viděl.

A jo… vzduch!

Vždyť to úplně stejný dělali i ve svejch hliněnejch chajdách! Když jsem to viděl prvně, vlastně mi i dost vrtalo hlavou, co za tím je. Jenže pak jsem se na to úplně zapomněl někoho zeptat.

Šťouchl jsem do Koko.

A ta řekla: „Potřebujeme čerstvý vzduch. Ty ne?“

cmarani-11

Hojové točili asi minutu. Pak zavřeli okna i dveře. V domě se najednou dalo mnohem líp dejchat. Jenže taky se tam dost ochladilo.

Začalo mi docházet to Oskarovo naléhání, aby v domě bylo hodně lidí naráz. Prostě mu šlo o to, abych pochopil, že budeme muset nějak vymyslet to efektivní větrání.

Hojové žijou venku, a tak poznaj doslova po čuchu, co je to čerstvej vzduch. A po těch generacích „on air“ už najisto věděj, že právě suprčerstvej vzduch je mega nutným základem pro dobrý zdraví.

64-nos-ilustrace-compressor

Když jsem si tohle v duchu uvědomil, začaly mi najednou pomaličku docházet další souvislosti…

Jasně! Ale vždyť tohle vlastně platí na všechny lidi. Každej potřebuje dobrej vzduch. A to nejen venku, ale i v barácích. Když byly dřív domy mnohem víc děravý, tak v nich sice byla pořádná zima, ale taky díky tomu smradlavej vzduch samovolně odcházel a čistej naopak přicházel. Ale dneska, protože chcem mít v domě teplo, utěsňujem domy izolací. Ale co ten vzduch, odkud bude proudit? Furt otevřený okno bejt nemůže… Hm, takže ho prostě neotvíráme.

cmarani-7

Tak proto se mi chce už od čtvrtý vyučovací hodiny ve škole vždycky děsně spát, že bych to nejradši vcukuletu zalomil na lavici. A proto mě z každý rodinný oslavy, kde se sleze celý naše příbuzenstvo, už po dobrej dvou hodinách tak ukrutně třeští hlava. A já si myslel, že to mám natuty z toho ječáku tetičky Míny a nekonečnýho pásma děsně vtipnej fórků strejdy Bonifáce…

Takže prdlajs!

Je to tím, že ve škole, stejně jako doma, je nás v jedný místnosti prostě kupa a my vlastně skoro nevětráme!

65-u-stolu-ilustrace-compressor

Musíme to nějak vymyslet

Náš zbrusu novej pasivní dům už dávno spal a otřásal se synchronizovaným chrápáním celý hojský vesnice. Nikde snad nebyl ani cenťák čtvereční volnýho místa. Všude někdo ležel. A já s pár Hojema chodil každou hoďku nebo dvě točit kožema ke dveřím. Okna jsme nemohli nechat pořád otevřený, protože venku zuřila vichřice a v tom průvanu bychom za chvíli všichni vymrzli na kost. Každopádně to průběžný točení kožema celou noc byla pruda jak blázen!

Když vynechám tyhle větrací pauzy, tak všichni jinak spali jako zabití. Všichni až na dvě výjimky.

Na mě a Koko.

Lámali jsme si hlavu, jak to vymyslet s tím trvalým přísunem čerstvýho vzduchu.

cmarani-1

Jako první mě samozřejmě napadlo, že prostě naučím Hoje používat okna. Jenže pak jsem si to začal hezky sepisovat…

  • Okna pořád otevřená být nemůžou. Byl by tam průvan a nalítal by tam venkovní bordel a divnohmyz. A taky by do domu naskákaly lupu chtivý opice.
  • S otevřeným oknem by v noci všichni umrzli.
  • I když by okna byla otevřená, zaručeně to ještě neznamená, že se tím vyvětrá. Stačí, aby teploty uvnitř domu a venku byly podobný, a o výměně vzduchu si můžeme nechat leda zdát. Puch v domě zůstane úplně stejnej!
  • Když bude venku pršet a zároveň foukat boční vítr, naprší jim otevřeným oknem do baráku.
  • A hlavně… Co když jednou přestanou Hojové mít citlivej nos a dostatečnou morálku, aby větrali co každou hoďku až dvě? Pak v zafuněným prostředí budou trpět oni, jejich děti, děti jejich dětí… Prostě všichni a navždy! A dopadnou úplně stejně blbě jako já ve škole nebo doma při rodinnejch oslavách. S migrénou, zralej do pelechu a s náladou pod psa.

No, zkrátka. Když jsme si to s Koko prolezl, zjistili jsme, že spoléhat se jen na okna prostě nemůžeme. Nebylo by to dostatečně efektivní řešení. A já to chtěl prostě udělat co nejlíp. Jako skutečnej odborník!

Přece na tohle musel už někdy někdo přijít. Musel to vědět i Oskar. A musel vědět, jak to tady na ostrově vyřešíme. Kdyby byl alespoň trochu při smyslech, mohl bych se zeptat.

Ale Oskar při smyslech nebyl.

Koko pak napadlo, že třeba něco najdeme v jeho věcech. A tak jsme otevřeli jeho tři obrovský truhly. Nebylo mi to úplně příjemný. Sám jsem nesnášel, když se mi třeba ségry hrabaly v mejch věcech… Jenže teď to prostě bylo celý jiný.

Rukama mi procházely Oskarovy poznámky, hromady knih, fotky, diplomy a ocenění z celýho světa za jeho všemožný malý, větší i neuvěřitelný megalomanský stavby a taky všelijaký předměty, který asi pro něj byly něčím důležitý. Uvědomil jsem si přitom, že ho vlastně ještě furt dost neznám. Že vlastně ani nevím, jestli taky nesnáší dršťkovku, jaký filmy a počítačový hry má nejradši a jestli má vůbec nějakou holku…

A v ten okamžik jsem si řekl, že jestli se Oskar z toho dostane, tak se ho na tohle budu muset zeptat! Protože když tyhle věci o druhým víš, tak je prostě jasný, že ho hodně dobře znáš a tím pádem je to tvůj kámoš. A je úplně jedno, jestli je mu patnáct nebo osmdesát.

A já si přál, aby Oskar mým skutečným kámošem byl.

A pak Koko na něco narazila. Na stavební deník.

66-truhla-ilustrace-compressor

Oskar si ho psal pěkně podrobně a na poslední popsaný stránce měl vložený dva úplně jiný listy.

Jeden byl z nějakejch zjevně hodně starejch novin, pač byl úplně zežloutlej a skoro se rozpadal. A ten druhej byl vyškubnutej z nějaký odborný knihy.

cmarani-19

Jo! Byl to přesnej zásah. Oba ty listy, jak jsme záhy s Koko zjistili, byly o větrání!

Na stránce vytržený z knihy byl popis nějakýho procesu, kterej se jmenoval dost tajemně.

Větrání s REKUPERACÍ TEPLA.

Psalo se tam, že s tím, jak se začaly zateplovat baráky, se objevil velkej celosvětovej problém, jak zajistit co nejzdravější prostředí uvnitř domů. Prostě jak tam dostat čerstvej vzduch a přitom si nenechat oknama utýct ven teplo. A tak někde někdo v 70. letech minulýho století, kdy vypukla ropná krize a prostě se muselo začít pořádně šetřit, vymyslel takovej chytrej větrací přístroj…67-rekuperace-ilustrace-compressor

No, abych to zjednodušil – prostě z obrázku, kterej byl u toho nakreslenej, jsem pochopil, že tohle zařízení zajistilo, že z toho vydejchanýho a zaprděnýho vzduchu se předalo teplo tomu čistýmu a svěžímu vzduchu zvenku. Takže z domu odešlo jen to špatný (smrad) a to dobrý (teplo) zůstalo a ještě k tomu hlavně přibyl ten čerstvej vzdoušek. A prej že díky týhle rekuperační jednotce (uf, to je slovo!) se člověk uvnitř baráku cítí pořád svěží a radostnej, jak kdyby byl venku… A prej se to používá už pár desítek let.

No prostě haluz!

U toho obrázku byly taky popisky, z čeho všeho se ta celá technika, aby to fungovalo, skládá. Děsně moc trubek, různý filtry, výměník, pak ta samotná rekuperační jednotka… A hlavně, a to bylo dost podstatný, u většiny těch věcí si Oskar poznamenal velkýma písmenama „NENÍ“.

Ten druhej papír byl novinovej článek o expediční lodi jménem Fram, která vyplouvala někdy koncem 19. století k polárním výpravám do Arktidy a Antarktidy. To, co mi z celýho článku přišlo nejzajímavější, si podtrhl i Oskar. Fram byla vybavena takovou jakože elektrickou větrnou elektrárnou, díky který na lodi nejen svítili, ale hlavně, to se podržte, větrali! A byl tam docela detailní nákres toho spešl větrníku.

68-fram-ilustrace-compressor

V ten okamžik se rozhodlo, jak s Koko společně strávíme zbytek noci. A že to bylo hodně vzrušující!

Ať se to točí!

Přes noc jsme společně vyprojektovali takovou docela maličkou větrnou elektrárnu. A hned ráno jsme se pustili do práce. Začali jsme to celý stavět.

Ten systém vlastně byl celkem jednoduchej.

Potřebovali jsme vytvořit velkej větrník, kterej bude někde blízko domu. Počítali jsme s tím, že jak se bude větrník otáčet, bude zároveň otáčet dynamem a vyrobí tak malý množství elektřiny. Z dynama pak povedou kabely do malejch baterek. A to celý pak bude napojený na další dva menší větráky, který budou umístěný z vnitřní strany obvodový zdi. A ty pak budou do domu nepřetržitě přivádět čistej vzduch a odvádět vydejchanej.

Všechno, co jsme k tomu potřebovali, měl už Oskar připravený. V jedný velký krabici jsme totiž našli prakticky všechno klíčový po kupě – dynamo, baterky i dráty.

Fakt mi hlava nebere, jak Oskar vždycky myslí na zadní vrátka. Jako kdyby to celý tušil… Na nás už pak zbylo jen udělat ze dřeva a kůže ten hlavní velkej větrník a pak dva menší větráky do domu a celý to pospojovat. Ten super proces rekuperace tepla bohužel tenhle náš systém nezvládne, k tomu nám už tady chyběla ta správná technika.

Ale vyřešili jsme to nejdůležitější – že v domě bude trvalej přísun čistýho vzduchu. A hlavně že už nikdo nebude muset strašit co každou hodinu s tou bederní rouškou u dveří.

S Koko jsme tohle celý i s testováním zvládli za pár dní.

69-vetrnik-ilustrace-compressor

Ta první noc s vyladěným automatickým větráním stála za to. Byl to rozdíl jak blázen! Mít po celou noc tak čerstvej vzduch, jak když stojíte u otevřenýho okna.

Jsme fakt dobrý!

Konečně jsem mohl bejt spokojenej. A vlastně skoro až pyšnej. A takovejch nás byla vlastně pořádná kupa.

Hojský ženy byly hrdý na svý statečný a silný muže. Hojští muži byli celí vosypaní ze svejch krásnejch žen, který dokázaly z toho novýho baráku během pár dní vytvořit útulnej společnej domov. Hojští důchodci se zas dmuli pýchou z toho, že ty stěhovací manévry v tom svým důchodovým věku zvládli a nekleplo je.

70-kmen-ilustrace-compressor

A já?… Já byl hrdej na ten skutečnej a poctivej pasivní dům, kterej jsme s Oskarem postavili.

A Koko?… Tak ta prej byla hrdá na mě. Moc. Řekla mi to, když jsme spolu byli sami. A pak mi dala pusu.

Skutečnou pusu!

71-pusa-ilustrace-compressor

Myslel jsem, že to bude blbý. Ale trochu jsem se v tom hodnocení sekl… Bylo to krutopřísně dobrý!

A potom jsme ještě… No, hele, všechno do toho deníku taky psát nemusím, že jo… Asi bych to věcně shrnul takhle.

Mám holku.

Starší ségra by čuměla. A co teprve kluci ze třídy. Ti by mi Koko stopro záviděli!

72-kluci-ilustrace-compressor

Jo, jsem asi zabouchlej. Teda jako nijak extrémně. Furt samozřejmě zůstávám dost nad věcí. Nejsem žádná romantická srágora, že jo.

cmarani-2

A taky jsem skoro šťastnej… K tomu maximálně bezbřehýmu blaženýmu pocitu mi schází už jen dvě dost zásadní věci:

  • Za prvý – aby bylo Oskarovi líp.
  • A za druhý – aby se objevila alespoň nějaká naděje, že se vrátím domů. Teď, jak jsme finišovali dům, nestíhal jsem už tolik chodit na pláž vyhlížet loď. Ale stále doufám… Vždyť už to bude skoro rok. Stýská se mi čím dál víc.