Kdo jsem Jak to začalo Můj příběh Hry

cmarani-9

Konec?

Bylo to přesně týden po tom, co jsme s Koko vyřešili – i s omezenejma technologickejma možnostma – nepřetržitej odvod vydýchanýho a přívod suprtrupr čerstvýho vzduchu do novýho pasivního baráku.

A taky to bylo jen pár hodin po tom, co Oskar poprvý, po nekonečně dlouhejch skoro dvou týdnech, kdy vypil snad hektolitr toho blevajzovýho čaje od šamanky, znovu stál na vlastních nohou. Byl zesláblej, průhlednej a s kruhama pod vočima, jak kdyby proflámoval celou noc, ale byl to on. I s tím svým suchým humorem.

73-po-nemoci-ilustrace-compressor

Byli jsme zrovna s Koko na tom kopci, kde jsem s Oskarem před tolika měsíci strávil jeden takovej vcelku přelomovej den. Tehdy mi ukazoval nejen celej ostrov ale i jiný věci jakoby z nadhledu. Vysvětloval mi, jak ve svým životě a ve svý profesi chápe přírodu, a ukazoval mi v tomhle směru věci, kterejch jsem si do tý doby moc nevšímal. O tom, co nám dává příroda, jak to můžeme využít, jaká fascinující věc je stavět dobrý baráky. Byl to jeden z těch okamžiků, který snad nikdy nezapomenu… Teda dokud nebudu úplně starej a sklerotickej. Takže počítám, že tak do padesáti nebo možná šedesáti.

cmarani-17

Vytáhl jsem sem Koko ze dvou důvodů. Za prvý jsem dostal hroznou chuť na ty divný borůvky, co rostly jen tady a chutnaly bombasticky. A pak, protože se mi zase po dlouhý době zdálo o našich… A potřeboval jsem se z toho prostě někomu vykecat. Oskara jsem tím teď zatěžovat nechtěl. A taky jsme teď s Koko pořád někomu na očích – zejména jejím rodičům. A tak jsem chtěl trochu zmizet.

74-cvrdlikani-ilustrace-compressor

Když jsme se vyškrábali na ten nekonečnej kopec, klesnul jsem na první šutr a dejchal. Na povídání si a trhání borůvek jsem jaksi neměl sílu.

A tak, zatímco Koko trhala borůvky jak o život, jsem jen tak relaxoval a koukal na moře. Na to nekonečný moře. Jen modrý modro. A nic jinýho.

cmarani-18

Kýčovitý tyrkysový moře vystajlovaný jak z Photoshopu. Moře, moře, moře.

75-more-ilustrace-compressor

A jen úplně v dáli byl takovej malej flusanec. Prakticky úplně stejnej, jakej jsem tehdy viděl skoro před rokem. Jak se pak z toho vyklubal Divnoostrov.

Tehdy ten flusanec byl takovej zelenej. Jenže tenhle flusanec zelenej nebyl a navíc se hejbal. A vypadal jak…

To je loď!

Vyskočil jsem a ukázal na obzor. Civěl jsem na to místo jak přikovanej a nebyl schopnej sebemenšího pohybu.

76-lod-ilustrace-compressor

Koko se ukázala být víc při smyslech než já. Nacpala mi vmžiku hrst divnoborůvek do pusy, popadla mě za ruku a vláčela ze srázu dolů.

Vlastně jsem za Koko jen vlál, protože jsem ji vůbec nestíhal.

A to jsem doma, v našem fotbalistickým oddíle, pravidelně už několik let vyhlašovanej jako útočník s nejrychlejšíma nohama. No, postarám se o to, že tohle mý drobný ponížení nepřekročí hranice Divnoostrova.

cmarani-13

Taky začínám věřit na převtělování – jakože když jednou umřeš třeba jako zvíře, tak se pak znovu narodíš zase jako člověk. Koko byla jasnej důkaz. V minulým životě odhaduju, že byla něco zkříženýho mezi kamzíkem, gazelou a gepardem.

77-kokokrizenec-ilustrace-compressor

Dole jsme byli za pár minut.

Už zdálky jsem viděl Oskara, kterej byl zjevně zase ve svý plný kondici. Stál u větrníku, v ruce držel nějakou knihu a zrovna něco zapáleně vysvětloval dvojici Hojů.

„Oskare, loď na obzoru!“ zařval jsem, jak nejvíc to šlo.

Všechno a všichni najednou ztuhli.

Oskar se pomalu otočil. Z ruky mu vypadla kniha. Podíval se na dům, na skupinu Hojů a pak na mě. Trvalo to snad celou věčnost. Mezitím jsme k němu s Koko doběhli. Přibrzdili jsme až těsně před ním. Za náma zůstal oblak zvířenýho prachu.

Oskar se tak nějak divně usmál a jen zašeptal: „Venco, běž. Já tu už zůstanu.“

To jsem asi musel špatně slyšet. „Cože?!“ zaječel jsem nechápavě.

cmarani-3

„Už sem patřím. Kdybych teď odtud odjel, bylo by to, jako kdybych znovu ztratil domov. A na to jsem už starej.“ vysvětloval Oskar.

Nedokázal jsem říct vůbec nic. To přece nemohl myslet v žádným případě vážně!

Mohl.

Oskar zmizel v domě a za chvíli byl venku s malým omláceným kufrem v jedný ruce a v druhý táhl krabici se signálními světlicemi. A ten kufr mi podával.

78-kufr-ilustrace-compressor

„Tady máš,“ řekl Oskar svým klidným hlasem a podíval se mi pevně do očí, „Připravil jsem ti ho už před několika měsíci. Věděl jsem, že jednou odpluješ. Je tam pár knížek o architektuře, o pasivních domech a nějaké drobnosti pro tebe.“

Mlčky jsem si ten kufr vzal. Hrozně jsem chtěl něco říct, ale nešlo to… Pak jsem ze sebe něco přeci jen dostal.

„Oskare, máš rád dršťkovku? A kterej je tvůj nejoblíbenější film a která počítačová hra? A máš vůbec holku?“

Celý jsem to ze sebe vysypal nadzvukovou rychlostí, protože jsem cejtil, že kdybych mluvil pomaleji, možná by se mi trochu trapně zlomil hlas.

Oskar byl evidentně zaskočenej. Pak to asi pochopil. A zašeptal: „Venco, dršťkovku nesnáším. Nejlepší film, který jsem kdy viděl, byl Matrix. Počítačové hry jsem nikdy moc nehrál. A pár holek jsem za svůj život měl, ale to už je dávno. A jestli tě to zajímá, tak nemám ani žádné děti… Ale ty, Venco, ty jsi pro mě jako můj syn. A doufám, že jednou budeš studovat architekturu. Máš talent. A vlastně už i zkušenosti.“

Ještě chvíli jsme tam proti sobě stáli. Mlčeli jsme. Pak jsme se chlapsky poplácali po zádech a podali si ruku… Jednou bych chtěl mít tak pevnej stisk, jako má Oskar.

Vykoktal jsem ze sebe už jen „Díky, Oskare. Jseš kámoš. Ten největší, kterýho mám… a taky nejstarší.“

Oskar se rozesmál a do kapes mi ještě nacpal pár světlic a signální kouř.

Popadl jsem Koko za ruku a běželi jsme rychle na pobřeží. Za náma se rozjela nevídaná světelná šou. Oskar začal odpalovat světlice. Vypadalo to jak parádní ohňostroj.

79-ohnostroj-ilustrace-compressor

Od té doby, co jsem loď uviděl na obzoru, mohla uplynout možná slabá půl hodina. Co když tam už loď nebude?

Doběhli jsme na pobřeží. Začal jsem očima pátrat v dálce.

cmarani-14

Nikde nic nebylo.

Klid, Venco, nepanikař! – říkal jsem si v duchu. A rychle jsem v hlavě počítal. Při pohledu z kopce mohla bejt ta loď vzdálená stopro padesát kiláků. A byla to určitě velká loď a ta nebude plout rychleji než 26 uzlů za hodinu, to je nějakých 48 kilometrů v hodině. Teď z pobřeží mám dohled na obzor při svejch necelej 170 cm sotva pět kiláků. Oskar vypaluje světlice už určitě deset minut… Co to znamená, Venco? Nebuď blbej! – nervózně jsem si povídal sám se sebou.

Znamená to, že máš bejt v klidu!

Prostě to, že nevidíme loď, neznamená, že loď nevidí naše signály… – pořád jsem si to opakoval dokola, když jsem s Koko zapaloval oheň a chystal světlice.

80-ohen-ilustrace-compressor

Trvalo to neuvěřitelně dlouho. Ale pak se to stalo.

Na obzoru se objevila tečka, pak větší a pak se z toho stala LOĎ.

Zapíchl jsem do ní oči. Všimla si nás? Pluje skutečně sem?… Jo… jo… jóóó! Loď jednoznačně nabrala směr ostrov.

Podíval jsem se na Koko.

„Půjdu s tebou,“ špitla jako by nic. „Už jsem to řekla našim. A nakonec souhlasili. Prý ať poznám svět, co je tam za obzorem. Abych jim pak o něm mohla vyprávět.“

Nechápal jsem, jak to mohli rodiče Koko skousnout, ale vůbec mě nenapadlo do toho rejpat. Tomu říkám volnomyšlenkářská výchova!

Koko mě pevně stiskla za ruku. Tak jsem ji stiskl taky a snažil se to udělat alespoň z poloviny tak festovně jako Oskar. Podle stisku poznáš pravýho chlapa, říká vždycky táta. A mně, musím říct, dost záleželo na tom, aby si o mne Koko myslela, že pravej chlap jsem.

A hned po tom promyšleným stisku ruky mě napadlo ještě něco dost zásadního. Kluci z fotbalu budou pořádně čumět, až jim Koko ukážu. Jo!

cmarani-16

A tak jsme tam s Koko stáli na pláži a dívali se, jak se k nám pomalu blíží ta velikánská výletní loď. A jak spouští malej člun, kterej začíná pomalinku veslovat k nám.

81-clun-ilustrace-compressor

A mně se najednou honilo hlavou naráz tolik věcí.

Už za pár dní asi uvidím znovu naše. Máma bude stopro bulet jak želva. No, táta možná taky. Ty jo… Budou mi to vůbec celý věřit?

Na Divnoostrově jsem strávil přesně deset měsíců, jeden týden a tři dny. A byla to pořádná jízda, na který jsem se toho děsně moc naučil.

  • Už vím, že pod tlakem okolností toho hrozně moc zvládnu – třeba i přeplavat v moři pořádnou dálku.
  • Došel jsem ke spoustě přelomovejch závěrů – třeba, že jsou chvíle, kdy je technika úplně k prdu.
  • Potvrdilo se, že jsem všežravec. Dokázal jsem se celej rok krmit různejma broukama, larvama, masem z papoušků i podivně flekatou zeleninou. A přežil jsem to!
  • Našel jsem jednoho perfektního kámoše, od kterýho jsem se toho děsně moc naučil. O přírodě, o architektuře, o pokoře a nadšení dělat to, co tě baví a má smysl.
  • Mám předsevzetí, že doma a ve škole začneme fakt pořádně větrat. Anebo ještě líp – mrknu na tu rekuperační jednotku a ukážu ji lidem kolem sebe. Vždyť to je úplně bomba věc, která by měla být v každým baráku!
  • Zjistil jsem, že i pořádní chlapi někdy pláčou a neznamená to, že to jsou slaboši. Otestováno na pořádných chlapech – na mně a Oskarovi.
  • A taky jsem poznal, že některý holky nejsou vlastně vůbec pitomý. A díky tomuhle zjištění je teď ta nejhezčí a nejchytřejší z nich moje holka!
  • ÚPLNĚ NEJVĚTŠÍ VĚC: Dokázal jsem postavit skvělej a zdravej dům. A to se mi bude jednou hodit.

cmarani-8

82-zabydleno-ilustrace-compressor

No, po tomhle všem se cejtím bejt už vlastně dospělej.

Až se vrátím domu, asi budu opakovat jeden ročník. Ale vůbec mi to neva! Protože tyhle prodloužený prázdniny za to prostě stály.

No, myslím, že toho bilancování už bylo dost… Teď už jen hurá domů. Jsem šťastnej.

Trosečník Venca Paže jede domů… Oujé!

83-odplouvani-ilustrace-compressor

Bylo to šílený? Neuvěřitelný? Jak z nějakýho filmu?

A přitom se to všechno se stalo… FAKT!