Kdo jsem Jak to začalo Můj příběh Hry

Dívám se, čučím a učím

Kývl jsem na to. Přijal jsem Oskarovu nabídku. Stanu se stavitelem-juniorem a zároveň součástí prvního stavitelskýho startupu v dějinách Divnoostrova.

Prostě já a architekt budeme stavět na tomhle zapomenutým ostrově skutečnej dům. Basta.

cmarani-16

Takhle, abych byl úplně upřímnej, tak vedle neurčitýho pocitu vzrušení mám i trochu v kalhotách. Ze dvou důvodů.

  • Za prvý – jestli to zvládnu.
  • A za druhý – když to nezvládnu, jak to vydejchaj hoši a děvčata kmene Hoji.

Na druhou stranu musím uznat, že na mě celkem zapůsobily Oskarovy zkušenosti a to, že jako architekt procestoval celej svět a postavil toho (na rozdíl ode mě) už pěknou kupu. A když to celý shrnu, tak jestli je tohle cesta, aby mě Divnoostrované nesežrali a mý ohlodaný kosti nepřihodili k tý hromadě jinejch zoufalců, tak to za ten pokus minimálně stojí.

22-Koko-Hoji-ilustrace-compressor

Sleduju Hoje

Architekt přijal moje rozhodnutí s radostí. A hned spustil, že není třeba na nic čekat a že má výuka začne zrovna tam, kde teď jsme. V táboře. Prý ať se dívám na všechno a přemýšlím, co by se nám z toho, co uvidím, mohlo hodit při přípravě stavby.

„Super zadání!“ zavrčel jsem.

Architekt na to s šamanským klidem odvětil, že se za mnou zastaví až pozdě večer. A než jsem já stihl otevřít pusu a vychrlit spoustu životně důležitejch otázek (Co budu jíst? Kde tady mají záchod? Kdo mě ochrání?), normálně se vmžiku vypařil jak pára nad hrncem.

A tak jsem se celej den díval, mžoural, civěl a občas až nepokrytě čuměl a šmíroval život Hojů. Párkrát se u mě zastavila Koko a trochu jsme kecali. Teda kecali jako přes obrázky – ona nakreslila klackem do písku jako „otázku“ a já na ni stejným způsobem jako „odpověděl“. Byla to celkem prča.

Snažil jsem se plnit architektův dost nejasně zadanej úkol. To, co mi přišlo hodně zajímavý, jsem si psal a kreslil do deníku.

cmarani-20

Ty nejpodstatnější denní aktivity Hojů se vešly do deseti bodů:

  •  Hned ráno, dřív než vyjde slunce, muži v družném rozhovoru odchází pryč… Zajímalo by mě, copak si asi říkají a co mají v plánu.

23-prchajici-ilustrace-compressor

  • Ženy, děti a důchodci se dopoledne vykulí z hliněnejch chatrčí a při odchodu skoro všechny otvory přiklopí velkými kusy kůry.
  • Dospělý ženský tu choděj oblíkaný v takovej duhovejch sukních. Jsou hezký. Sukně. Nahoře nenosí nic. Ty ženy… Kdyby to viděli naši, určitě by se vosypali, v jaký nemravný společnosti jsem se octnul. Já jsem nicméně odolnej a ten pohled mě absolutně nerozhodí.

24-zena-ilustrace-compressor

  • Až do odpoledne jsou místní ženy a důchodci venku. Hrajou si s děckama, chodí pro vodu a starají se o takový minipolíčko, co mají nedaleko tábora. A taky pasou něco, co vypadá jako ovce.
  • Všechny malý i větší holky se choděj po práci hromadně koupat k vodopádům. A jsou u toho nahatý. Úplně… A je tam i Koko!
  • Během dne se všichni furt cpou nějakýma plodama, co vypadají jako naše melouny, rajčata a okurky.

25-divnomeloun-ilustrace-compressor

  • Ženy odpoledne domy zabalí do kožešin a fixujou to takovýma lijánama. Vypadá to děsně směšně! Vůbec jsem to nepochopil.
  • Odpoledne se taky vrací muži s úlovky. Všichni tancujou kolem ohně, zpívaj a vypadaj šťastně. Prostě normálně pařej!
  • Jak začne slunce klesat a začne fučet a pršet, stahujou se do svých obydlí a zapálí tam oheň.
  • A pak něco dost divnýho: Od tý doby, co jsou Hojové uvnitř těch svejch hliněnejch obydlí, tak si vždycky nějakej hojskej chlap, zhruba tak jednou za hodinu, stoupne do největší ďoury v chatrči (identifikoval jsem to jako dveře). Zpoza pásku si vytáhne takovou koženou utěrku (vypadá dost podobně jako jeho bederní rouška) a začne točit… Hodně rychle točit. Dělá to asi minutu a pak zas zmizí uvnitř chatrče. Jako je to hodně divný! Mám několik konspiračních teorií, proč to dělá.

26-vendelinix_roztaceni-bederni-rousky

Večer se za mnou zastavil Oskar. Chtěl vidět, co jsem si poznamenal. Pozorně si to přečetl, zasmál se mým obrázkům a pak mi řekl, že něco z těch mejch poznatků se nám bude hodit. A zítra prý pochopím proč. Hned ráno totiž vyrazíme na nějakej dlouhej výlet.

Lezeme až ke slunci

Když jsme opouštěli tábor, byla ještě tma a ve vzduchu se válel ten vlezlej noční chlad. Oskar mě hnal, jako kdybych byl na nějakým vojenským výcviku. Furt jsme se jen škrábali do kopce jako horský kozy.

Po neskutečně dlouhý době jsme byli konečně tam. Na vrcholu vysokánskýho kopce. Architekt spokojeně vydechl: „Stihli jsme to!

Funěl jsem a byl rudej jak pavián. Vůbec jsem nechápal, proč jsme si nemohli tuhle ranní rozcvičku odpustit. Oskar moji blbou náladu přehlížel. Naopak, vypadal, jako kdyby se měl rozpustit blahem.

cmarani-17

Ukázal na obzor. „Vidíš? Právě vychází slunce. Kvůli tomu tu dnes jsme. Včera jsi pozoroval, jak žijí místní lidé, pro které budeme dům stavět. A dnes se budeš učit, jak se chová příroda.“

27-kopec-ilustrace-compressor

Na tom kopci jsme strávili celej den. Měli jsme odtud parádní výhled na celičkej ostrov. A hlavně na planinu, kde chtěl architekt stavět dům.

Pozorovali jsme, kdy a kam slunce svítí. Zakreslovali jsme si, jak postupuje stín. A pak plánovali, jak umístíme dům na pozemek tak, aby se dost vyhřál na chladný večer a noc. Museli jsme u toho přemýšlet i nad takovýma prkotinama, jako kde stojí stromy a jak moc vyrostou za pár let. Prý abychom už teďka počítali s tím, že budou házet stín. A ten se nám někdy hodí (když jsou ve dne největší parna) a někdy vůbec (když potřebujem, aby se dům vyhříval na noc).

Jo, a taky jsme řešili umístění jednotlivých místností v domě podle potřeby světla. Prý na stranu, kam nebude svítit slunce, dáme hlavně takový místnosti jako třeba koupelnu, něco jako záchod (aby Hojové nemuseli hlavně večer chodit čůrat a kadit ven do tý zimy), různý chodby, sklad a tak.

cmarani-13

Prostě haluz, na co všechno člověk u navrhování domu musí dávat bacha!

28-dum-ilustrace-compressor

Jak důležitej je tvar domu

Architekt s sebou táhnul velikánskou knihu, kde mi ukazoval, jak se stavěly baráky dřív a jak dnes. A že spousta poznatků, který ověřily věky, se dnes pořád používaj, jen už jsou třeba technicky a technologicky vymakanější. Třeba že zatímco dřív se domy balily do různejch látek a kožešin, aby v nich nebyla taková zima (jo, už chápu ty kožešinový manévry Hojů), tak dnes už jsou k dispozici všemožný izolační materiály. A to stejný platí taky o matroších, ze kterých se domy stavěj.

Dívali jsme se taky kolem sebe, jak bydlejí různá zvířata a jak reagujou na velký teplotní změny. Fakt drsný, jak to svoje fungování mají vytuněný!

29-papousek-ilustrace-maly

Dost zajímavý bylo, když architekt vyprávěl, jak se odpradávna hledal ideální tvar domu. Z hlediska fyzikálních parametrů je prý pro bydlení nejsuprovější koule. Protože má nejmenší povrch a tím pádem z ní uniká i nejmíň tepla. Jenže ono stavět koule a bydlet v nich by bylo (alespoň pro lidi) dost složitý. Tak se hledalo jiný, kouli co nejbližší, řešení. Do toho šli třeba Eskymáci. Jejich ledový bejváky vypadaj jak polokoule… A vlastně i Hoji maj ty svoje divnodomky takovýho kuželovitýho tvaru. Jenže, prej ne každej zvládne ty oblý a šišoidní prostory. Osobně se teda vůbec nedivím – bych chtěl vidět ten nábytek u stěn, postele u zdi ve tvaru bumerangu a vůbec. Takže většina furt potřebuje jiný řešení. Celkem výhodný by bylo stavět domy ve tvaru krychle, který mají k tý kouli taky blízko. Jenže u krychle je zas pravděpodobný, že místnosti budou děsně hluboký, takže tam nepůjde světlo a vůbec to bude dispozičně takový složitý…

cmarani-8

No, hele, zkrátím to…

Nakonec se prostě vykoumalo, že tepelně nejlíp a nejpohodlněji pro bydlení to sumasumárum vyjde… tramtadá… v kvádru.

30-obydli-ilustrace-compressor

Fakt díkec za technologickej pokrok, že si už dnes umíme ty veškerý tepelný ztráty a tak vůbec všechno spočítat (je na to prej dokonce i nějakej spešl program). Protože představa, že tohle všechno bych musel dneska zjišťovat vlastním testováním pokus-omyl, jak to bylo dřív… to by mě vomylo!

K večeru jsme se schovali pod skalní převis, zabalili se do kožešin a zapálili oheň. To abychom neumrzli a taky aby nás nesežraly nějaký velký šelmy, kterých tu je prý celkem dost.

Ta příroda prostě fakt… je!
U ohně mi architekt vyprávěl o divoký krajině. O tom, že je třeba ji chránit. I při stavbě baráku. A že proto není dobrý stavět jen tak nazdařbůh, kde člověka napadne. Prej, pokud to jde, je lepší domy začleňovat do prostoru, kterej je už obydlenej anebo kterej vznikl přirozeně. Stejně jako ta naše posvátná planina, co byla před několika lety celá zarostlá, ale díky požáru se vlastně přirozeně vymýtila.

Architekt vyprávěl, že je vůbec dobrý vnímat přírodu jako spojence a chytře a moudře využít to cenný, co nám nabízí.

Bylo to děsně zvláštní.

Vždycky, když nám někde ve škole nebo na nějakejch vzdělávacích akcích cpali do hlavy, že musíme bejt k tý matičce Zemi jakože hodný, šetřit vodu, třídit a já nevím, co ještě… Vždycky mi to přišlo takový divný, zbytečný, blbý… A teď, když jsem tady na Divnoostrově, mám pocit, že ta slova maj najednou takovej větší náboj.

Vždycky jsem to bral tak, že to lidi do svýho života začleňujou přírodu. Určujou, kde bude, kde vysaděj jakej strom anebo kde vypustěj nebo napustěj nějakou velkou přehradu. Ale tady to najednou bylo pro mě celý vzhůru nohama. Seděl jsem na ostrově, pohlcenej nedotčenou přírodou a cejtil se hrozně malej. Ale nebylo mi z toho nějak blbě. Spíš jako že tak je to dobře.

A pak mi dost věcí docvaklo

cmarani-9

Během dnešního dne jsem si uvědomil, že spousta věcí, který jsem včera viděl dělat Hoje – teda to, jak žijou – vychází z toho, že se snaží s přírodou spolupracovat. Už chápu, proč mají jejich příbytky takovej tvar, proč ucpávaj všechny díry, když paří slunce, a proč pak zase naopak balej odpoledne svoje domy do kožešin… Prostě se za ta staletí při denodenním boji s počasím už naučili, že někdy je dobrý do domu pustit světlo a teplo, jindy je třeba jej od toho ochránit. A taky si našli primitivní nástroje, jak to udělat. Jen to točení tou bederní rouškou. To prostě nechápu…

„Oskare, proč ti chlapi celej večer a noc, skoro každou hodinu, klušou k těm dveřím a točí tam tou koží?… Hej, Oskare…“

Architekt usnul. Zeptám se ho zítra. Dopíšu tenhle zápis do deníku a jdu to už taky zalomit. Mám hlavu jak megameloun.

Za ty dva dny jsem se toho už docela dost naučil. Třeba, že když stavím dům, musím mít před očima jako první dvě věci – krajinu a lidi. A že není vůbec špatný se na to jít někdy podívat svrchu…. Jasně, vím, že je to zlomek toho, co musím při stavění znát. Ale stejně… Je to zajímavý. A už se docela i cejtím bejt jakože fakt skoro stavitelem.

31-stavitel-ilustrace-compressor

Stavitel Venca Paže. Jo, to zní!