Kdo jsem Jak to začalo Můj příběh Hry

Čech na Divnoostrově

 

To není možný! V tom stanu někdo promluvil!

cmarani-9

Hodil jsem mobil na zem. V tom jídle byly nějaký halucinogenní byliny! Já tušil, že ten divnej ledovej salát nemám jíst!… Anebo jsem prostě zešílel i bez salátu. Ať tak nebo tak, tohle je moje konečná.

Díval jsem se na svoji vidinu. Přede mnou stál, a to jako dost realistickej, nějakej cizí děda, v brejlích, v orvaný košili, koženej gatích, přes ramena nějakou kůži nebo co a s pérem ve vlasech. Jo, a hlavně – to se podržte – mluvil česky!

15-architekt-ve-stanu-ilustrace-compressor

Tak mám halucinace… nebo ne?

Má vidina pronesla: „Mladý muži, Čecha byste zde zřejmě nečekal.“

Dobrej postřeh, dědo. Nečekal! – v duchu mu odpovím. S vidinama se nahlas zásadně nebavím.

cmarani-14

Děda se zjevně nenechal mým mlčením rozhodit a v klídku pokračoval: „Chápu, že jste zaražený. Je to tak neuvěřitelné. I pro mě. Po tolika letech jsem už dávno přestal doufat, že se ještě někdy s někým z mé země potkám. Když mě Mjama přiběhla říct, že na pláži je mladý kluk stejně bílý jako já a nadává podobným jazykem, nevěřil jsem. Říkal jsem jí, že se jí to musí zdát. Šla se na vás podívat ještě tentýž den v noci, prý jste i v té bouřce spal tak tvrdě, že vás vůbec nedokázala probudit.“

Počkat, to šťouchání v noci. Ten klacek…

Jak jsem měl dojem, že mě v noci někdo budí – to nebyl sen?!… Tak počkat, to by znamenalo, že má vidina není vidina!

Štípl jsem se. Au.

Ten chlap tam byl pořád.

„To… to není možný,“ zašeptal jsem slabě. Doteď to všechno – ztracení, ostrov, loď, zajetí – bylo bláznivý. Ale tohle! Tohle mi prostě už nikdo neuvěří.

16-kluk-proti-davu-ilustrace-compressor

Vyšli jsme před stan. Sedli jsme si na zem, mlčeli a jen koukali, jak vychází slunce. V táboře bylo úplný ticho. Skoro až mrtvolný. Ta bílá mohyla mě fakt dost znervózňovala…

Po chvíli jsem tomu úplně neznámýmu chlapovi vypověděl svůj příběh. Pak už mi tak neznámej nepřipadal. Potykali jsme si.

Oskar. Venca. Čau.

A pak vyprávěl on.

Jak se sem ten chlápek dostal

Jmenoval se Oskar Feist. Bylo mu padesát pět a byl to architekt. Asi před pěti lety cestoval s jednou dopravní lodí z Floridy do Portorika. Loď vezla stavební materiál pro jeho velikej projekt, kterýmu se měl několik let věnovat. Měl být klíčovým architektem novýho světovýho obchodního centra ve městě San Juan.

Po cestě jeho loď zastihla silná tropická bouřka, která se proměnila v hurikán. Ztratili prej orientaci a ke všemu začalo do lodi téct. A jako poslední kapka se jim prorazila palivová nádrž. Od toho okamžiku byli v pytli – vydaný napospas oceánu. Celá posádka se v zoufalství nalodila do záchrannýho člunu. Na palubě zůstal – poněkud neplánovaně – jen architekt. V podpalubí zrovna házel šavle jak o život do nějakýho kýble, pač trpěl ukrutnou mořskou nemocí. Posádka na něj v tom zmatku jednoduše zapomněla. Oskar pak ve svý kajutě omdlel vyčerpáním. Probudil se, až když už pořádně zdevastovaná loď na něco najela… Na mělčinu u Divnoostrova.

cmarani-18

Loď byla v dezolátním stavu. Stejně jako Oskar. Na pláži ho – skoro polomrtvýho – našli místní domorodci. Kmen Hoji. Architektovi prej zachránili život. Jako kmen byli celkem mírumilovní, podle architekta lidské maso jedli jen svátečně. Každopádně za ta staletí už asi pár lidí sblafli, jak svědčí ta mohyla uprostřed tábora.

Oskar se postupně naučil jazyk Hoji, přinesl jim z lodi různý technologický vychytávky. Lidé z kmene mu pak jako výraz přátelství dali jméno. Začali mu říkat Kaliman-o-kaji – cizinec, který chce pomáhat.

Oskar si krátce po svým ztroskotání všiml, s jakými teplotními výkyvy a rozmary počasí tady musej lidi bojovat. Nemají tu čtyři roční období jako my během roku, ale vlastně v rámci jednoho dne. Jako by tu ráno měli příjemný jaro, odpoledne vyprahlý léto, navečer chladnej a vlhkej podzim a v noci mrazivou zimu s teplotama kolem nuly. Architekt se pustil do studování místního klimatu, zkoumal reliéf, podloží na různejch místech ostrova. Pozorně se díval, vstřebával a učil se.

cmarani-1

A před několika týdny se po dlouhé době byl opět podívat do ztroskotaný lodě a přinesl si odtud několik svých osobních věcí. Sednul si a začal něco kreslit… A teď jsem se tu najednou do toho zjevil já.

Oskar se odmlčel. Zkoumavě se na mě podíval a zeptal se: „Chceš vidět, co jsem kreslil?“ Podal mi stočenou kůži. Na dotek byla neuvěřitelně jemná a slabá jako list papíru. Svitek jsem rozbalil.

Byl tam nakreslenej dům. Hezkej dům…

17-pasivni-dum-ilustrace-compressor

A pak mi to docvaklo. Architekt chtěl TADY stavět dům. Jakejkoli stud vůči staršímu šel stranou. Neodpustil jsem si trochu ironie.

„Hele, Oskare, to chceš tady stavět barák z banánovejch listů, mušlí a kokosovejch vořechů, nebo co?

18-plazovy-domek-ilustrace-compressor

Nechceš se spíš pokusit opravit tu loď, ať se odsud dostanem?“ zeptal jsem se Oskara na rovinu.

A ten se jen smutně pousmál: „Ta loď bohužel nebude už nikdy schopná plavby. Jediná šance je doufat, že kolem popluje nějaká jiná loď a najde nás tu. Za tu dobu, co na ostrově žiju, jsem viděl v dálce loď jen dvakrát. A ani jednou se mi ji nepodařilo přivolat…“

cmarani-11

A pak se náhle rozzářil: „Ale, Venco, umím navrhovat skvělé domy. A jsem rozhodnutý, že jeden tu postavím. Dost toho, co k tomu potřebuji, je nedaleko odtud. V lodi… Pojď, něco ti chci ukázat.“ A kejvnul na mě, abych ho následoval.

Tajemství na planině uprostřed pralesa

Prodírali jsme se alespoň půlhodinu pralesem. Na Divnoostrov mezitím dorazilo spalující léto. Byli jsme jak na dřeň usmažený hranolky zapomenutý ve friťáku.

Konečně jsme vylezli z pralesa ven. A mně bylo hned jasný, že jsme na místě.

„Tak to je teda drsný!“ zhodnotil jsem věcně. Před námi bylo staveniště.

Prej ta planina vznikla úplně přirozeně před pár lety, kdy část pralesa postihl požár. Hojové mají k tomuhle území nějakej spešl vztah, protože ten požár zachvátil jen poměrně malej úsek pralesa a brzo samovolně zanikl, aniž by napáchal nějaký velký škody. Hojové tak věří, že ten požár uhasila nějaká vyšší moc – jakože nějací divnoostrovanští duchové. No a že ta vzniklá mýtina je darem právě těch dobrejch duchů, který jim tak ukázali, že zrovna tady má vzniknout nový velký sídlo Hojů. Tady že prej bude kmen navždy šťastnej a chráněnej. A že jim v tom dopomůže jeden bílej muž. A nebo dva. A tohle poselství prý duchové vyjevili při jednom tajemným obřadu místní šamance Jopušu-hoj.

19-staveniste-ilustrace-compressor

Byli jsme tam hrozně dlouho. Architekt mi ukazoval svoje plány domu.

Měl to promyšlený do detailu. Ten dům měl bejt pro Hoje takovej jako společnej – prostě takový centrum, kde se můžou setkávat a společně tam pobejt, i když je hnusný počasí. Přesně věděl, co kdy a kde se bude dělat. Ukazoval mi, kde jsou světový strany a jak postupuje slunce. To všechno je prý nějak důležitý pro rozhodnutí, jak přesně má být dům umístěnej. Pořád znovu a znovu rozmotával svůj kreslenej návrh a všechno mi do detailu popisoval. Zjevně mu hrozně záleželo na tom, abych tomu porozuměl. Ukazoval, jaký chce vybudovat přesah střechy a stínící rolety, aby se v hodinách, kdy bude nejvíc pražit slunce, dům zbytečně nepřehříval. A pak, hned jak parna později odpoledne poleví, aby si dům zvládl nastřádat dost tepla na mrazivou noc.

cmarani-10

Oskar není troškař

S podvečerem jsme se vydali zpět na cestu do tábora. Architekt se mi po cestě svěřil, aby to celý bylo víc krejzy, ještě s jednou pikantností. Ten dům neměl být jen tak obyčejnej… Měl bejt totiž pasivní.

Pasivní? – vyrazil mi dech.

O pasivních domech jsem už četl nějaký články… Tak to byl úlet! Architekt chtěl tady, s tak omezenejma prostředkama a bez nějakýho týmu profíků, stavět snad ty nejvymakanější baráky, jaký dnes můžou být.

20-domky-ilustrace-compressor

Z mýho výrazu Oskar zjevně pochopil, že si myslím, že je dost mimo mísu.

„Přijde ti to bláznivé? Víš, za svůj život jsem procestoval docela dost zemí a postavil jsem řadu domů na hodně rozmanitých místech. Ve Skandinávii, v Německu, v Itálii, na Novém Zélandu, v Africe a taky samozřejmě u nás doma v Čechách. A zjistil jsem jednu věc, která platí nejen pro domy.

Když člověk dělá velké věci, měl by je udělat co nejpoctivěji.

Měl by chtít to nejlepší pro své zdraví a zároveň bejt co nejohleduplnější k přírodě. A měl by zarputile hledat cesty, jak toho souladu dosáhnout.

cmarani-15

Proto jsem začal před lety stavět pasivní domy. A jeden postavím i tady… Vykládám ti to všechno z jediného důvodu. Potřebuju parťáka. Skutečného pomocníka, který by se naučil co nejvíc o stavění domů a byl mi k ruce. A pokud by bylo třeba, aby mě mohl i zastoupit.“

Začal jsem se trochu bát toho, kam ten architektův monolog směřuje. A ten strach byl na místě.

„Venco, pomoz mi tady postavit dům,“ zadíval se mne architekt pronikavě. Odmlčel se a po chvíli pokračoval. „Naučil bych tě všechno tak, abys dokázal stavbu třeba později, bude-li to třeba, i řídit. Hodně jsem toho už připravil.“

Byl jsem zaskočenej. Koktal jsem něco o tom, že jsem přece jen na něco takovýho moc mladej (jako ne „malej“, víte co, jde o tu zodpovědnost) a že si to potřebuju pořádně rozmyslet.

Oskar kývnul hlavou. Zbytek cesty jsme už ani jeden nepromluvili.

Čeká mě velký rozhodnutí

Zalezl jsem do stanu. Svalil jsem se do kožešin a přemýšlel. A pak si čmáral do deníku, co jsem za den prožil. A pak jsem usnul. A po chvíli jsem se vzbudil úplně celej zpocenej… V hlavě se mi honil jeden obraz přes druhej.

cmarani-21

A co když mě sežerou? Co by mi asi poradili naši, kdyby tu byli?

21-srotovani-ilustrace-final-compressor

Pak jsem zase usnul, a to fakt tvrdě…

Nad ránem jsem se nakonec rozhodl.