Kdo jsem Jak to začalo Můj příběh Hry

Prázdniny se protáhnou

cmarani-19

 

Bylo to pekelný!

Když se oprostím od emocí, tak bych to shrnul asi takhle – už jsem zažil lepší noci. Počasí na tomhle ostrově fakt nemaj moc vychytaný. Déšť, zima, vítr. Furt dokola a celou noc.

06-vendelinix_prvni-noc-na-ostrove-compressor

Úplně jsem to psychicky neustál, protože někdy uprostřed noci jsem měl vidinu, že ke mně od moře běžej naši a dost se po mně sháněj.

07-hledani-ilustrace-compressor (1)

A těsně nad ránem jsem zas měl neskutečně reálnej pocit, že do mě někdo šťouchá klackem.

Prostě pseudohalucinace jak vyšitý. Doufám, že tenhle výletík nebude mít nějaký trvalý následky na mý duševní zdraví.

Každopádně jsem přes noc vymyslel ostrovu jméno. DIVNOOSTROV. Jako neodolatelnej název do nabídky cestovky to asi neprodám, ale nejlíp to popisuje moje pocity. Divně jsem se sem dostal, je tu divný počasí a je mi tu celkově fakt divně… A to dost!

Mobil dobitej, jenže…

cmarani-17

První, do čeho jsem se ráno pustil, byla instalace solární nabíječky k napájení mobilu. Řekl jsem si, že tomu dám aspoň hodinu, aby to ustálo startování a případnej delší telefonát. Jak znám mámu, než se dostaneme k nějakýmu kloudnýmu plánu, jak mě odtud dostat, vyslechnu si pár minut intenzivního spílání, pláče a opakovanýho vyznání mateřský lásky.

Mezitím jsem se šel projít po pláži. Něco mi říkalo, že tady mi mobil šlohne maximálně nějakej obojživelnej delfín.
08-delfin-ilustrace-compressor

Hrozně jsem se už těšil domů!

Když jsem se vrátil, mobil byl už nabitej na slušnejch třicet procet. A v ten okamžik nastal největší zvrat v týhle krejzy story… A postarala se o to jediná ikona na displeji.
09-mobil-ilustrace-compressor

Tahle díra byla BEZ mobilního signálu!

Čuměl jsem na displej jak vyoranej a v hlavě mi šrotovalo, jako snad nikdy v životě.

Učitelé mi vždycky říkali, že jsem chytrej kluk s citem pro logický operace a souvislosti. Takže jsem velmi brzy přišel k zásadnímu a, troufám si říct, velmi exaktnímu závěru.

cmarani-9

Můj pobyt na Divnoostrově se právě prodloužil na dobu neurčitou. Jupí jou!

Na průzkumu ostrova

cmarani-8

Po vydejchání šílenýho psychickýho zmatku (a že byl pořádnej!) se o slovo přihlásily fyzický potřeby.

Potřeboval jsem kadit a začal jsem mít ukrutnou žízeň a hlad. Spláchl jsem to všechno při jednom. Hned vedle mé nové toalety se totiž tyčila palma s něčím jako banány. Během minuty jsem zbufnul tři. Napil jsem se pak z nedalekýho vodopádu. Bylo to bombasticky osvěžující!

Už jsem se celkem uklidnil. Totální zoufalost mě pomalu opouštěla.

Začal jsem se trochu cejtit jako Tarzan. Chvíli jsem váhal, jestli nevyměním svoje nudný oblečení za nějakou pletenou halenu z rákosí…

10-tarzan-ilustrace-compressor

Kecám.

Vydal jsem se prozkoumat ostrov.

A našel jsem něco fakt hodně zajímavýho. Něco, co jsem měl podle všeho už od včerejška pod nosem. Nedaleko místa, kde jsem strávil první noc, byl totiž vrak lodi. Vrak pořádně velký dopravní lodi zarostlej v pralese, dobrejch sto metrů od pláže. Těžko říct, jak se tam dostala. Každopádně jsem do ní – po chvilce váhání – opatrně vlezl.

11-lod-ilustrace-compressor

Nebyly v ní žádný známky po lidech. Jako kdyby se někam vypařili. Zato tam bylo neuvěřitelný množství cihel, dřevěnejch desek, podivnejch pásek, trubek a spousta dalšího.

cmarani-7

Jsem chycenej!

Když jsem se tak tím vším prohrabával a byl jsem v nejlepším (zrovna jsem se dostal do kajuty plný nějakej výkresů, oken a dveří), něco se za mnou pohnulo.

První, co mi projelo hlavou, bylo, že je tam nějaký zvíře. Velká a hladová stvůra, s tesákama půl metru velikýma a odkapávajícíma slinama u huby. Krve by se ve mně nedořezal.

Úplně pomaličku jsem se otáčel.

Musím říct, že moje představa byla téměř identická s realitou. Téměř.

Za mnou stála holka s velkejma černejma vočima. Koukali jsme na sebe jako vyoraný. Nevím, kdo se bál víc. První nicméně ticho prořízla ona. Ukázala směrem ke dveřím vedoucím z kajuty a řekla: „Ko!“

12-Koko-v-kajute-ilustrace-compressor

No, přeložil jsem si to tak, že mám jít s ní. Samozřejmě normálně neposlouchám každou malou holku, ale beru, že tady na Divnoostrově je pro mě všechno tak trochu jinak. Zvlášť když ta holka drží v ruce něco jako oštěp a vypadá dost všehoschopně.

cmarani-15

Koko, jak jsem ji hned pokřtil, mě vedla pralesem. Moc výřečná nebyla. Zato já jsem mlel pořád. Třeba mě dost zajímalo, kam jdem.

Asi po hodině chůze jsme stanuli na kopci, kde jsem dostal odpověď. V údolí pod náma byl zjevně tábor mojí průvodkyně. Překvapivě jsem necítil žádnou úlevu. Uprostřed tábora se tyčila zvláštní bílá mohyla.

13-tabor-ilustrace-compressor

Než jsme slezli dolů, setmělo se. Začal zase foukat nepříjemnej studenej vítr. Úplně stejně jako moji první noc na Divnoostrově. Procházeli jsme táborem a já měl pocit, že snad zpoza každýho stromu se na mě pozorně dívají desítky černejch očí.

Už dávno jsem se necítil jako Tarzan, pán džungle. Myslím, že není slabošský přiznat, že jsem byl poněkud vyplašenej. Zvlášť když jsme míjeli tu bílou mohylu.

TVL… Byla z lidskej kostí!

14-kosti-ilustrace-compressor

Super, takže jsem mezi lidojedama!

Co se mnou bude dál?

Koko mě zavedla k jednomu stanu, ze kterýho se kouřilo. To bude místní udírna pro nevítaný návštěvy, blesklo mi hlavou. Koko jednou rukou nadzdvihla látku a druhou mě dost nevybíravě šťouchla.

Uvnitř hořel oheň. Bylo tam takový provizorní lůžko z kožešin a vedle dvě misky s jídlem a vodou. Nemyslete si, že jsem nějak extra vysazenej na jídlo, ale v tu ránu jsem úplně zapomněl na to, že mi asi jde o život a vrhl jsem se na jídlo jak hladovej čokl na kus žvance. V životě jsem nemyslel, že si někdy čvachtnu na něčem, v čem budou pečený brouci a larvy. Zvlášť když to bude možná moje úplně poslední jídlo.

cmarani-13

Pak jsem si sedl k ohni a hřál si ruce. Klepaly se mi. A nebylo to zdaleka jen zimou. Vzpomněl jsem si na svůj deník. Sáhl jsem do kapsy. Byl tam i s tužkou. Začal jsem psát a kreslit.

Deník si píšu už roky. Prostě mě to baví a uklidňuje. A dost mě to uklidňovalo i teď. A to jsem sakra potřeboval.

Psal a kreslil jsem skoro celou noc. Bylo toho za ty poslední dva dny docela dost. Už svítalo, když jsem si najednou vzpomněl na svůj mobil. Možná by nebylo špatný nechat nějakej vzkaz předtím, než mě sežerou… Zapnul jsem nahrávání.