Kdo jsem Jak to začalo Můj příběh Hry

Já jsem trosečník?!

ilustrace2

 

Víte, jak se říká, že když je člověk na úplným dně, dokáže se dokopat k velkejm věcem? Něco na tom fakt bude. Fyzicky jsem na mořským dně sice nebyl, ale za nic jsem tam nehodlal skončit. Takže někde v mozku mi celkem rychle seply ty správný neurony a dokázaly do mýho těla vyplavit obstojnou dávku hormonů. A ty mě pak vybičovaly k dost slušnýmu sportovnímu výkonu.

ilustrace1

ilustrace4

Cejtil jsem se jak zdrogovanej. Jasně že ten pocit na vlastní kůži neznám, ale představuju si, že takhle nějak úplně mimo člověk musí bejt. Prostě zhypnotizovanej a vybuzenej na maximum. Všechno mě děsně bolelo a zároveň jsem nemohl přestat. Nevím, jestli jsem plaval prsa, kraul nebo nějakým ulítlým způsobem čubičku, ale jel jsem.

Jel jsem na plný koule!

Jediný, na co jsem myslel, bylo to pomalu zvětšující se zelený cosi v oparu na obzoru.

Po cestě jsem potkal kládu. A musím říct, že mi dost píchla. Chytil jsem se jí jak žvejkačka a pak už jen kopal nohama.

ilustrace3

Nikdy bych nevěřil, že dokážu tolik uplavat. Jo, náš oblíbený tělocvikář Božánek, kterej mě jednou v bazénu počastoval poznámkou: „Pažoute, teď nevím, zda plavete, anebo se již topíte!“, ten by pořádně čuměl!

Zelená tečka se pomalu zvětšovala. Začal jsem rozeznávat hory, stromy, skály, pláž. Poslední metry jsem už neplaval. Lezl jsem po čtyřech po dně, hlavu měl sotva nad hladinou. Na konci jsem se jen plazil. Ty poslední metry mi daly zabrat snad nejvíc.

Vyškrábal jsem se z vody ven a rukama zajel do písku. Dal jsem to!

A pak přišla tma. Ztratil jsem vědomí.

Štěstí střídá zoufalství

Když jsem znovu přišel k sobě, zapadalo slunce.

Já žiju…

Byl jsem tak šťastnej! Endorfiny tekly mýma žílama jak vodopád.

Jenže ten pocit totálního blaha trval jen pikosekundu.

Co sakra budu dělat? Vždyť já jsem úplně v prdeli! Vždyť já jsem… trosečník?!

03-vendelin-na-plazi-compressor

Slovo „trosečník“ jsem poprvý a asi i naposledy použil, když jsem měl ve škole referát o knížce Robinson Crusoe. A teď jsem ten Robinson já. Vendelín Robinson Pažout. Nová přezdívka do mý sbírky. Nepřišlo mi to vůbec vtipný.

Díval jsem se, jak daleko za mořem zapadá slunce červený jak krvavej pomeranč, kterej jsem ještě dnes ráno snídal v hotelu. Bylo mi strašně. Chytl jsem si hlavu do dlaní. A začal fakt hodně sprostě nadávat. A pak normálně bulet jak želva.

Kdyby tu byla máma, hned bych jednu schytal, že mluvím sprostě. A táta by jí stopro zdatně sekundoval nějakým doporučením, jak se mám a nemám jako téměř dospělej muž chovat… Hořce jsem se ušklíbl. Ještě včera bych nevěřil tomu, že mi budou někdy tak děsně chybět.

Seděl jsem tam v písku, úplně prázdnej, vygumovanej mozek, jak po náletu hackerů Anonymous, a prosolonej až někam do morku kostí…. Co budu dělat? Co, sakra, budu dělat?!… A pak jsem si něco uvědomil.

Mobil. Vždyť já mám v kalhotách pod neoprenem mobil! Vytáhl jsem ho, abych vzápětí zjistil, že je vybitej. Super! Tak bez životní šťávy jsme teda dva. Na rozdíl ode mě jde ale mobil docela rychle dobít… když je čím.

04-veci-z-kapsy-final

Z toho slunečního pomeranče na obzoru už nebylo vidět skoro nic. Teď už mobil nenabiju. Nevadí, tak zítra.

Už zítra si budu moct zavolat o pomoc. Musím tu přežít jen jednu noc a tu další už budu trávit zase v civilizaci. Nemohl jsem se dočkat.

Nevím, čím to, ale začal jsem mít takovej vlezlej pocit, že nudou tady trpět asi nebudu.

05-vendelinix_jak-prozit-trochu-vzrusa